Bylo to ve svátek svaté Anny - 26. července 1914 - když se to dozvěděli i v Bedrči. Vyhláška o válce visela na kovárně a zástup lidí se před ní shromáždil. Starý Kovář se zamračil a řekl pochmurně: ,,to je skrze to Konopiště. To je skrze to nešťastné Sarajevo! Konopištského vysokého pána tam zabili a my se máme jít mstít. Proč zrovna My? Pán Bůh nám buď milostiv!"
Někteří se utěšovali tím, že to nepotrvá dlouho. Vždyť přede dvěma lety také narukovali. Tenkrát šlo o Bosnu, a potom z toho nebylo nic. Možná, že to bude také tak.
Na druhý den se narukovali. Z války proti Srbsku se vyvinula válka světová. A za 14 dní již bedrčtí občané krváceli a umírali.
Ve světové válce bylo z Bedrče 24 mužů, 14 jich bylo zraněno a 10 jich padlo. Je to hodně na jednu malou ves. Dneska tam přede dvorem stojí pomník padlým vojákům a jsou na něm jména těch, kteří se již nevrátili. Jsou to: Pazdera Josef, Pazdera Antonín, Rudolský Antonín, Sysel Jan, Škvor Franitšek, Škvor Jindřich, Škvor Karel, Šplýchal Josef, Vosický Josef a Zvára Antonín.
Bedrčtí museli - jako jinde - odvádět koně, povozy, obilí, seno, slámu a dobytek. Od března roku 1915 začaly rekvisice. Ty byly stále přísnější. Rekvirovalo se obilí, seno, sláma, brambory, a dobytek, a to za přítomnosti komisařů a leckdys i četníků a vojáků. Obyvatelé své zásoby schovávali, kde mohli. Jednou také přišel mladý rekvisiční komisaž ke Škvorovům a prohledával celý barák, není-li někde něco schováno. Když stál až na posledním schodě na půdě, ujela mu noha, ztratil rovnováhu, sjel po schodech dolů na zápraží a dostal se až na hnojiště. Klobouk mu spadl a odkutálel se až do hnojnice. Jindy zase jiný komisař od finanční stráže se chtěl na vlastní oči přesvědčit, není-li nikde něco schováno, ale bylo mu líto nové uniformy, kterou by si byl jistě na selských půdách a sýpkách zamazal. Správce obecního úřadu M. Fischl mu půjčil svůj kabát a horlivý komisař v něm vysmějčil všechny kouty. Nakonec přišel i k panu starostovi a v jeho vlastním kabátě mu prolezl celý barák. Nenašel nic, ale kabát byl odřený až běda. ,,Pánbu nás chraň takovejhle konmisařů!" naříkal starota, když byl slídil pryč. ,,Tenhle nešanoval ani mne a ještě mi kabát zmařil!"
Později bylo ještě hůře. Bedrčským se zabavoval dobytek, bralo se jim obilí, museli dodávat do Benešova mléko, tuky a vejce, zaváděly se lístky na cukr, tabák, mýdlo, petrolej, lidé měli plno všelijakých ,,enek," ale nemohli za ně nic koupit. V Bedrči měli tu výhodu, že tam měli dva mlýny, které mlely od rána do rána, hlavně ovšem v noci, a tak přece nabylo tolik zle o mouku, jako bylo jinde.
Bedrčtí vzpomínají na světovou válku neradi. Oloupila je o 10 občanů a přinesla jim trampot a běd, že jich ani nejstarší pamětníci nepamatovali.